Příběh Ivy začíná velmi přímou výpovědí o tom, co si uvědomila, když zatáhla za záchranou brzdu: rezignovala na pozici ve vedení firmy a rozhodla se stát se součástí týmu, který doposut sama řídila. Zkrátila pracovní úvazek a žezlo předala mladšímu kolegovi.
Uvědomila jsem si, že život je konečný a že je vlastně na mě, jak si ho prožiju/užiju a že opravdu na smrtelné posteli nebudu vzpomínat na porady vedení, vyjednávání cen s dodavateli, ale na to jak se mají moje děti, jak bylo krásně na cestách, ….
Ivo, proč jsi se rozhodla promluvit o své pouti k druhému poločasu života?
Rozhodla jsem se promluvit o své pouti proto, že osobních příkladů je málo a je třeba dodat ostatním lidem odvahu se těmito myšlenkami vůbec zaobírat. Je normální, že člověk někde na hranici padesátky si klade otázky typu:
Už to jen doklepu? S tím nic udělám?
Jsem spokojený se svým životem nebo už to pro mě začíná být utrpení a vlastně nejsem šťastný?
Je třeba o tomto fenoménu vést otevřenou debatu a lidé na tomto rozhraní by si měli tyto otázky pokládat a uvědomit si, že třeba teď nebo nikdy mám ještě čas začít něco nového, že opravdu nejsem majetkem firmy, korporátu, že je to můj život a že je to na mě … a to je na tom zároveň i to nejtěžší, ale i osvobozující.
Čím více příkladů poločasovníků, otevřených debat a pomoci projít tímto obdobím, tím lépe!
Jaké jsou důležité momenty života mezi prvním a druhým poločasem (doba kdy si vybíráš oddychový čas)?
Důležitý moment je pracovat se svým egem, jelikož jsi na svém pomyslném vrcholu, v práci se ti vlastně daří, všechny úkoly a povinnosti pořád ještě zvládáš i když se stále větším úsilím a na úkor svého volného času. Nemáš vlastně ve finále už žádný osobní život , čas na své koníčky, na rodinu, na oddych, ale tvoje ego tě stále žene vpřed a neumíš si představit , že bys to mohla vzdát. Pro ostatní jsi „šéf“, který o všem rozhoduje, všechno ví a tvoje okolí tě zahrnuje obdivem a benefity, které s tvojí pozicí souvisí.
Musíš si vlastně sám vizualizovat, co by se stalo, kdybys pokračoval v tomto nasazení a co nastane, když se pozice vzdáš a jak bude ten „ druhý“ poločas asi vypadat. Většinou tě předejdou nějaké počínající zdravotní problémy, které tě donutí proces změny urychlit. Pokud sobě nasloucháš a nechceš se úplně zničit a obětovat život na úkor korporátu. U mne to byla nespavost – přemíra úkolů a povinností mně nedovolila relaxovat a měla jsem čím dále větší problémy se spánkem, které vyústily do stavu vyhoření a v počátek depresí.
Čemu teď věnuješ energii, pozornost? Co a proč se děje ve tvém životě?
Tím, že jsem plánovač, jsem si ten odchod z pozice vlastně připravila a „vmanipulovala“ do něj i chod mého oddělení, která jsem postupně na změnu připravovala. Podařil se mi model zůstat v oddělení ve kterém jsem pracovala, o pozici níže, ve zkráceném pracovním úvazku. Energii tedy věnuji částečně práci, stále mě motivuje dosáhnout budget, marži , objemy, lepší ceny atd… i když pro mnohem menší hřiště.
Upravila jsem si i soukromý život, který byl v troskách, věnuji se své milované józe, která mi v dobách nejtěžších vlastně pomyslně zachránila život, dokázala mě zklidnit a řízeným dýcháním zvládat i těžší stavy.
Říkáš tedy „vivat“ druhý poločas a je to lepší než krize středního věku : ) ?
Druhý poločas je vlastně dar sám sobě, uvědomění si, že život je konečný a že je vlastně na mě, jak si ho prožiju/užiju a že opravdu na smrtelné posteli nebudu vzpomínat na porady vedení, vyjednávání cen s dodavateli, ale na to jak se mají moje děti, jak bylo krásně na cestách, jaká je radost pobývat v přírodě, poslouchat zpěv ptáků a sedět s přáteli nad sklenkou vína.
Ivo, vzlety a pády aneb čeho se vyvarovat?
Je dobré se vyvarovat unáhlených rozhodnutí a rychlých pálení mostů. Určitě mít nějaký přibližný plán jak na to, jak období překlenu finančně (ten pád dolů je většinou velký) a je dobré to mít tzv. spočítané, jaký budu mít příjem, jaké mám úspory, zda to všechno zvládnu.
Vzlety: jsou určitě klidná mysl, čas na sebe, rodinu a užívání si radostí života , vždyť jsem celý život pracovala a tohle si vlastně zasloužím, odpustit si, že jsem si to dovolila … . Pokud mám sílu a energii , dá se napnout na nějaké jiné projekty , koníčky, osobní rozvoj a něco, co mě bude těšit.
Pády – vedle toho zmíněného finančního , s kterým ale musím dopředu počítat je to zmíněné ego.
Už nejsem ten důležitý, na kterého se všichni obrací a předchází si ho, zvou ho na obědy, koncerty , golfové turnaje , nyní to jsi jenom ty sám, bez manažerské odpovědnosti, uvědomění si, že to nejsou tví přátelé, ale pouze to byli tvoji obchodní partneři. Může se stát a mně se to stalo, že tě někteří z nich vlastně začnou přehlížet, nezvednou ti telefon a leckdy dělají, že tě dokonce nevidí … a také kolegové kolem přemítají a často nedovedou pochopit tvůj krok, je to pro ně nepředstavitelné, takhle se vzdát svého křesla a všech benefitů.
Co bys vzkázala těm, co váhají? Těm, co si říkají – je mi 50 +, já už těch pár let nějak doklepu?
Zaleží na nich samých, jaký vedou sami se sebou vnitřní dialog , zda jsem ještě spokojený nebo už zaznívají pochybnosti, zda jsem na správné cestě a zda jsem šťastný v životě, který vedu.
Není na to univerzální „mustr“ , ale pokud jsem nespokojený sám se sebou , je třeba s tím něco dělat. Věřím tomu, že pokud se některé dveře zavřou, jiné se dříve nebo později otevřou, pokud tomu jdu naproti, pracuji dále na svém osobním i profesním rozvoji, věnuji svůj volný čas něčemu, co mě baví a dělá mi dobře, tak to dopadne.
Ivo, tušíš o čem bude náš rozhovor na stejné téma za 1 / 3 / 5 let?
Tento rozhovor bude o spokojené bytosti, která má svůj život ve svých rukou, přemýšlí o tom, co by v životě chtěla a činí k tomu patřičné kroky, pokud jsou třeba.
Myslí nejen na duši, ale i na tělo, dělí vědomě čas mezi práci a údržbě sebe sama. Vyjmenuje několik oblastí, kterým se věnuje, v současnosti to je u mě např. více jógy, pohybu v přírodě, studium angličtiny a osobní rozvoj. Zůstávám zvídavá a jsem nadšená, kolik času můžu věnovat sama sobě a svému vzdělávání se.
Závěrem shrnu, že to byl dobrý krok hlavně kvůli tomu, že byl učiněn vědomě, řízeně a v pravý čas, kdy jsem jednou nohu zůstala v oblasti, která mě živila a bavila, ale tu druhou nohu už mám nakročenou jinam, vstříc k dalším možnostem.